Když mi bylo devět let, přemluvila jsem rodiče, aby mi koupili pejska. Chtěla jsem kokršpaněla, protože ho měli naši sousedi. Dostala jsem fenku Dinu bez PP. Strávili jsme s ní 13 let a měli ji moc rádi. Dalšího pejska jsme nechtěli, ale přišly vánoce a od sester jsme dostali štěňátko Madonku. Celá rodina se do ní zamilovala a o šest měsíců později jsme se rozhodli jí pořídit kamaráda. Jmenuje se Nik a jsme moc rádi, že je oba máme.
Až později jsem se začala zajímat o výstavy a chov kokršpanělů. Chtěla bych naši smečku rozšířit, ale v roce 2004 jsem začala studovat VŠ, takže bych ráda školu úspěšně dokončila a potom uvidíme...
Naše chovatelská stanice má anglický název, protože mám Anglii a anglický jazyk velmi ráda a jmenuje se " Za deště" kvůli tomu, že i když není někdy život zrovna nejveselejší, pejsci nás dokáží vždycky obveselit, takže i když někdy hodně" prší", s nimi je život hned hezčí…
Ráda bych poděkovala Saše Zemanové (Dermott), která nám velmi ochotně pomáhala s úpravou srsti na výstavy, ale i spoustou dalších věcí. Dále pak Kamile Šimberské (Meocammeo) za všechny její rady a zkušenosti, které mi poskytuje a v neposlední řadě bych ráda poděkovala svým rodičům za podporu a také mým sestrám a jejich rodinám,neboť se o naše pejsky starají, kdykoliv my nemůžeme.
Martina Ranschburgová