Četba

Moc ráda čtu a budu sem postupně přidávat úryvky z knih, které mě zaujaly. Doufám, že se vám budou líbit.

James Herriot


Moje nejmilejší psí historky.


"Říkává se, že ať s vámi váš pes prožije jakkoli mnoho krásných a šťastných let, v den, kdy zemře, zlomí vám srdce."

"Paní Donovanová padla na kolena a několik chvil něžně hladila drsnou srst hlavy a hrudníku. "Umřel, viďte?" zašeptala konečně. "Ano, obávám se, že umřel", odpověděl jsem. Pomalu se zvedla a nechápavě stála mezi skupinkou lidí na chodníku. Rty se jí pohybovaly, ale nedokázala ze sebe vypravit už ani slovo.
Vzal jsem ji za paži, odvedl k autu a otevřel dveře. "Poseďte se", řekl jsem. "Odvezu vás domů. Nebojte se, všechno zařídím."

Zabalil jsem psa do svého pracovního obleku, který jsem používal při telení, položil jsem ho do kufru auta a pak jsme odjeli. Teprve když jsme se ocitli před jejím domem, začala tiše plakat. Seděl jsem vedle ní, nic jsem neříkal, dokud nepřestala. Pak si otřela oči a obrátila se ke mně. "Myslíte, že ho to bolelo?" "Vím určitě, že ne. Všechno bylo rychlé - vůbec nic nevěděl." Pokusila se usmát. "Chudinka Rex, nedovedu si představit, jak budu žít bez něj. Ušli jsme spolu pěkných pár kilometrů."
"Ano, já vím. Měl báječný život, paní Donovanová. A dovolte, abych vám trochu poradil. Musíte mít jiného psa. Bez psa budete ztracená." Zavrtěla hlavou. "Ne, to bych nemohla. Ten pejsek pro mne znamenal příliš mnoho. Nemohla bych si vzít místo něj a na jeho místo žádného jiného."
"Vím, jak vám teď je, ale prosím vás, uvažujte o tom. Nechci vám připadat jako necita, říkám to každému, kdo ztratil nějaké zvířátko, a vím, že je to dobrá rada."

"Pane Herriote, nebudu už nikdy mít žádného psa." Znovu zavrtěla hlavou, velice rozhodně. "Rex byl můj věrný přítel mnoho let a nikdy na něj nezapomenu. Byl to poslední pes, kterého jsem kdy měla."
Často jsem potom viděl ve městě paní Donovanovou a těšilo mě, že je stále tak aktivní jako vždycky, ale bez psa na vodítku vypadala podivně neúplně. Musel uplynout víc než měsíc, než jsem měl příležitost s ní mluvit.
Bylo to jednou odpoledne, když mě zavolal Halliday, inspektor Královské společnosti pro ochranu zvířat.

"Pane Herriote," řekl, "byl bych rád, kdybyste přišel a podíval se tu u mne na jedno zvíře. Je to případ trýznění." "Dobře, přijedu - o co konkrétně jde?" "Je to pes a je to dost příšerné. Hrozný případ zanedbání péče."
Řekl, abych přišel ke starým cihlovým domkům dole u řeky a slíbil, že se tam se mnou setká. Halliday, úhledný a úřední ve své tmavé uniformě, už na mne čekal, když jsem zajel na cestu vzadu za domy. Byl vysoký, světlovlasý, s veselýma modrýma očima, ale když přišel k mému vozu, neusmíval se.
"Je tamhle," řekl a vedl mě k vratům v dlouhé chatrné zdi. Postávalo tu několik zvědavých lidí a s pocitem nevyhnutelnosti jsem rozeznal i snědou tvář skřítka. Člověk by se mohl vsadit, že při téhle příležitosti se vyskytne i paní Donovanová, napadlo mě.
Prošli jsme dveřmi do dlouhé zahrady. Zjistil jsem, že i ty nejchudší příbytky v Darrowby měly za domem dlouhé plochy půdy, jako by si stavitelé byli naprosto jisti, že lidé, kteří tu budou bydlet, se budou chtít věnovat péči o půdu, že budou pěstovat zeleninu a ovoce a třebas i chovat kus dobytka. Obvykle tu člověk viděl prasátko, pár slepiček a často hezké květinové záhony.
Ale tato zahrada byla divočina. Mrazivá atmosféra zmarnění visela nad několika křivičnatými jabloněmi a švestkami stojícími ve změti hrubé vysoké trávy, jako by to místo bylo zatraceno vším živým.

Halliday přistoupil ke zchátralé dřevěné kůlně, jejíž barva se sloupala a střecha byla pokryta zkrouceným a rezavým plechovým krytem. Vytáhl klíč, odemkl visací zámek a pootevřel dveře. Nebylo tam žádné okno a člověk se stěží mohl orientovat v harampádí uvnitř kůlny. Leželo tu polámané zahradnické náčiní, starý mandl, hromada květináčů a nespotřebované plechovky od barvy. A docela vzadu seděl tiše pes.
V první chvíli jsem si ho nevšiml, protože tam byla taková tma a protože mě zápach donutil ke kašli, ale když jsem přistoupil blíž, viděl jsem ´, že je to velké zvíře, že sedí vzpřímeně a jeho obojek je připoután ke zdi řetězem zapuštěným do železného kruhu. Už jsem viděl mnoho hubených psů, ale tahle pokročilá vychrtlost mi připomínala mou učebnici anatomie. S takovou hroznou zřetelností nebylo možné jinde vidět pánevní kosti, lebku, ani žebra hrudníku. Hluboká vyhlazená díra v zemi ukazovala, kde ležel, kde se pohyboval, kde velice dlouho žil.

Pohled na to zvíře mě ohromil. Jen napůl jsem vnímal ostatní scenerii - špinavé kusy pytle poházené poblíž, misku se špinavou vodou.
"Podívejte se mu na zadek," zašeptal Halliday.

Opatrně jsem zvedl psa ze sedu a pochopil jsem, že to, co tu zapáchá není jen hromada výkalů. Zadek psa byl jediná slitina otevřených proleženin, z nichž některé hnisaly a visely z nich cáry kůže. Stejné boláky měl pes kolem páteře a žeber. Srst, snad tmavě žlutá, byla špinavá, matná, slepená. Inspektor znovu promluvil. "Myslím, že odtud nikdy nevyšel. Je to mladý pes, asi roční, ale pokud jsem správně pochopil, je tady v té kůlně od svých osmi týdnů. Někdo šel tady po cestě a slyšel ho kňučet, jinak by o něm vůbec nikdo nevěděl."
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo a zdvihá žaludek - ne však z toho zápachu, ale při představě, jak tenhle trpělivý, vyhladovělý tvor sedí zapomenutý ve tmě a špíně. Znovu jsem se podíval na psa a v jeho očích jsem spatřil jen důvěřivý klid. Někteří psi by se uštěkali a brzy by se na ně přišlo, někteří by byli vyděšení a zlí, ale tohle bylo zvíře úplně nenáročné, z těch, co slepě věří lidem a jejich jednání přijímají bez námitek a hořkosti. Jen občas si asi zaplakal, když seděl v nekonečné prázdné tmě, jež byla jeho světem, ačkoliv ji nechápal.
"Doufám, inspektore, že toho, kdo to má na svědomí, poženete k odpovědnosti," řekl jsem.

Halliday vzdychl. "Tady se bohužel nedá mnoho dělat. Je to případ zmenšené příčetnosti. Majitel psa je jednoznačně slaboduchý. Žije se starou matkou, která je také vyšinutá. Viděl jsem toho člověka. Zřejmě mu občas hodil kus žrádla, ale to bylo všechno. Dostane pokutu a zákaz chovat zvířata, ale nic víc."


"Tak to tedy je." Natáhla jsem ruku a pohladil jsem psa po hlavě a on mi okamžitě položil packu na zápěstí. V jeho vzpřímeném držení byla dojemná důstojnost a mírné oči na mě hleděly přátelsky a nebojácně. "Vzkážete mi, kdyby jste mě potřeboval u soudu?"


"Samozřejmě a děkuji, že jste přišel." Halliday chvíli váhal. "A teď asi budete chtít toho chudáka rovnou zbavit všeho trápení."

Hladil jsem psí hlavu a uvažoval jsem. "Ano, ano. Nedokázali bychom pro něj najít psí domov, když je v takovémhle stavu. Je to pro něj to nejlaskavější. Ale otevřete dveře, ať se na něj pořádně podívám."

Osvětlení se zlepšilo a já jsem psa prohlédl důkladněji. Dokonalé zuby, dobře tvarované nohy a žlutá, dlouhá srst. Přitiskl jsem mu na hrudník stetoskop a poslouchal pomalé, silné údery srdce. Pes mi znovu položil packu na ruku. Obrátil jsem se k Hallidayovi. "Víte, inspektore, že v tomhle ranečku kostí tluče srdce krásného a zdravého retrívra? Přál bych si najít pro něj záchranu."
Už když jsem hovořil, postřehl jsem ve dveřích postavu. Zpoza inspektorových širokých zad vykukovaly korálky černých očí a upíraly se na psa. Ostatní diváci stáli na cestě, ale paní Donovanovou zmohla zvědavost. Pokračoval jsem konverzačním tónem, jako kdybych ji neviděl.

"Víte, ze všeho nejdřív potřebuje tenhle pes pořádně vytamponovat, aby se mu vyčistila slepená srst." "Cože?" řekl Halliday. "Ano. A potom dlouhou léčebnou kůru nějakým skutečně dobrým životabudičem." "Co povídáte?" inspektor se zatvářil poplašeně.

"Vůbec o tom nepochybujte. To by pro něj byla jediná záchrana, ale kde by člověk něco takového našel? Myslím opravdu účinný životabudič." Vzdychl jsem a napřímil jsem se. "Ach bože, nezbývá mi nic jiného než píchnou mu ihned injekci. Přinesu si ji z vozu."

Když jsem se vrátil do kůlny, byla paní Donovanová už uvnitř a prohlížela si psa, nedbajíc námitek statného inspektora. "Koukněte se," volala rozčileně a ukazovala jméno neuměle vyškrábané na obojku. "Jmenuje se Roy," usmála se na mne. "To je skoro jako Rex, viďte?"
"A vidíte, paní Donovanová, teď když jste to řekla - skutečně, máte pravdu - zní to úplně jako Rex, zvlášť když to vyslovíte vy," vážně jsem přikyvoval.

Několik minut stála tiše, zřejmě v hlubokém citovém rozpoložení, a pak vyhrkla: "Mohla bych si ho vzít? Určitě bych ho uzdravila, určitě by se mi to podařilo. Prosím vás, dovolte mi vzít si ho!"

"Inu já nevím," pravil jsem. "Záleží to totiž tady na panu inspektorovi. Musíte mít jeho souhlas." Halliday se na mě užasle podíval a pak řekl: "Promiňte, madam," a odtáhl mne stranou. Kráčeli jsme pár metrů ve vysoké trávě a zastavili jsme se pod stromem.

"Pane Herriote," zašeptal, "nevím, o co tu vlastně jde, ale nemohu svěřit zvíře v takovémhle stavu někomu jen pro chvilkový rozmar. Ten ubožák měl už dost velkou smůlu - myslím, že mu to stačí. Ta paní nevyhlíží jako vhodná osoba."

Zdvihl jsem ruku. "Věřte mi, inspektore, nemusíte mít vůbec žádné obavy. Ta stará děvenka je svérázná, tak trochu číslo, ale dnes nám ji seslalo samo nebe. Jestli existuje v Darrowby někdo, kdo tomu psu poskytne šanci na život, je to ona."

Halliday vypadal stále ještě nedůvěřivě. "Ale pořád ničemu nerozumím. Co to bylo za nesmysl, že pes potřebuje šampon a života budič?" "Toho si nevšímejte, vysvětlím vám to jindy. Co potřebuje, je spousta dobré potravy, lásky a péče - a přesně to dostane. Máte moje slovo." "Dobře, zřejmě jste si jist svou věcí." Halliday na mě chvíli hleděl a pak zamířil k drobné postavě stojící u kůlny.
Nikdy předtím jsem paní Donovanovou nevyhlížel, vždycky se objevila tam, kde jsem byl já. Teď jsem však den za dnem starostlivě pátral po darrowbyských ulicích, ale nezahlédl jsem ji. Vůbec se mi nelíbilo, když se Gobber Newhouse opil a temperamentně projel na kole plotem přímo do třímetrové jámy, v níž zakládali novou kanalizační jímku, a já jsem nezaznamenal paní Donovanovou v zástupu šťastně přihlížejícím, jak se dva obecní zřízenci a dva policisté snaží Gobbera Newhouse vytáhnout. A nebylo ji vidět, ani když museli přivést hasičskou stříkačku k rybárně, v níž vypukl oheň, a tehdy jsem začal mít vážné obavy.
Možná bych se měl u ní zastavit a podívat se, jak s tím psem pokračuje. Sice jsem ostříhal zhnisanou tkáň a ošetřil boláky, než si ho odvedla, ale možná že potřeboval větší zásah. Podle mého přesvědčení bylo ze všeho nejdůležitější dostat zvíře z té kůlny, očistit ho a nakrmit, a já jsem věřil, že o ostatní se postará příroda sama. Důvěřoval jsem paní Donovanové - víc než ona mě - pokud šlo o ošetřování zvířat. Těžko bych byl připustil, že jsem se zmýlil.
Asi za tři týdny - už jsem se rozhodl, že ji navštívím - jsem ji spatřil, jak kráčí hbitě a energicky na opačném konci tržiště. Soustředěně nahlížela do každé výkladní skříně, právě tak jako jindy. Jediný rozdíl byl v tom, že na konci vodítka ťapal pěkný žlutý pes.

Stočil jsem volant a rozkodrcal auto po dláždění až k ní. Spatřila mě, jak vystupuji z vozu, usmála se, ale neříkala nic, když jsem se sklonil k Royovi, abych ho prohlédl. Byl pořád ještě hubený, ale vypadal vesele a spokojeně, rány měl čisté a zaschlé, na kůži a na srsti ani poskvrnku. Pochopil jsem, čím se paní Donovanová celý čas zabývala. Myla Roye a česala ho a piplala se s každým smotkem srsti, až ztekla všechny překážky.
Když jsem se napřímil, popadla mě za zápěstí, stiskla s nečekanou silou a upřela oči do mých očí.

"Tak co, pane Herriote," řekla. "Že je jako vyměněný?" Zachichotala se a odcupitala a pak jsem ty dva vídal často, ale z dálky, a teprve asi za měsíc se mi znovu naskytla příležitost pohovořit si s paní Donovanovou osobně. Míjela náš dům, když jsem scházel ze schodů, a zase mi stiskla zápěstí.
"Pane Herriote," řekla zrovna tak jako minule, "viďte, že se mi to povedlo - že je ten pes úplně jinačí?"

Podíval jsem se na Roye s pocitem blížícím se úctě. Vyrostl a zaoblil se a srst už neměl žlutou, ale sytě zlatavou a ležela v bohatých a lesklých závějích na plném hrudníku a na hřbetě. Nový, třpytivě cvočkovaný obojek mu svítil na krku a ocas s krásnou ofinou províval vzduchem. Byl to zlatý retrívr v celé nádheře. Díval jsem se na něj a on se postavil na zadní nohy, opřel se mi packami o prsa, hleděl mi do obličeje a v jeho očích jsem jasně vyčetl stejné poklidné přátelství a důvěru jako tehdy v té černé, odporné kůlně.
"Paní Donovanová," pravil jsem tiše, "tohle je nejkrásnější pes z celého Yorkshiru!" A potom, protože na to čekala: "To jsou ty vaše životabudiče. Co do nich vlastně dáváte?" "To byste rád věděl!" Vzala psa na vodítko a koketně se na mne usmála a já jsem ji doopravdy málem objal a zlíbal.

Mohu upřímně tvrdit, že se Roy znovu narodil. A jak plynul čas, často jsem přemýšlel o dobrotivé prozřetelnosti, jejímž řízením se stalo, že tvor, který trávil prvních dvanáct měsíců života opuštěný a zavržený a nechápavě hleděl do tmavé, páchnoucí noci, byl ve vteřině vržen do světla a lásky. Protože jsem byl přesvědčen, že málokterý pes se měl tak dobře jako Roy.


(c) 2005 Through the rain
Administrace