Četba

Moc ráda čtu a budu sem postupně přidávat úryvky z knih, které mě zaujaly. Doufám, že se vám budou líbit.

Kristin von Kreisler


Zvířata milují bližního svého (Finidr)


Černobílý sibiřský husky Grizzly byl vůdčím psem ve spřežení Paula Guitarda. Jednoho červnového rána zapřáhnul Paul Grizzlyho a sedm dalších psů ke své čtyřkolce rozjeli se stezkou v kanadské provincii Ontario. Po cestě čirou náhodou rozdělili medvědici a její medvíďata.

Medvědice pochopitelně bránila svá mláďata, takže zaútočila na Guitarda. Odtrhla ho od spřežení a táhla pryč, aby ho zabila.

Když se jindy Guitard oddělil od spřežení, psi zpravidla běželi dál. Jenže Grizzly patrně pochopil, že tentokrát potřebuje pán určitě pomoci. Grizzlymu se nějak podařilo zastavit ostatních sedm psů a obrátit je nazpátek. A všichni jako smečka spěchali Paulovi na pomoc.

Přestože byl v postroji se sedmi dalšími psy, Grizzly skočil na medvědici a bojoval s ní tak dlouho, až se podařilo Guitardovi utéct a vyšplhat na strom. Když samice zjistila, že jí kořist někam zmizela, začala muže pronásledovat. Stihla ho ještě chňapnout za nohu a snažila se ho stáhnout ze stromu. Napadený muž do ní kopal ze všech sil. Pes znovu zaútočil ze všech sil. Pes znovu zaútočil s takovou zuřivostí, že medvědice nechala Guitarda být.

Ten dost krvácel a byl zelený bolestí, ale držel se ve větvích stromu celých sedm hodin. Medvědice se totiž pravidelně vracela téměř každých dvacet minut a chtěla ho dostat. Guitard se pokaždé pevně držel stromu, aby ho neroztrhala na kusy. A Grizzly medvědici nakonec vždycky odehnal. Jeho pohyblivost byla přitom omezená, protože byl stále v postroji, takže byl asi v takové nevýhodě, jako když boxera vpustíte do ringu s jednou rukou uvázanou za zády. Přesto pes vrčel, kousal a skákal na medvědici, a pokaždé se mu podařilo nějak ji odradit.

Nakonec našli odpoledne Paula jeho přátelé, kteří pátrali po jeho stopách. Když samice znovu zaútočila, jeden z mužů ji zastřelil. Guitarda odvezli do nemocnice, kde mu lékaři sešili četné rány. Pes vyvázl s jediným zraněním - na čenichu měl škrábanec od medvědí tlapy.

Během bouřky blesky porazily několik stromů na dvaceti akrovém pozemku Raye Ellise v Matrins Ferry ve státě Ohio. Pan Ellis vzal svou fenu německého ovčáka, které dal jméno Holčička, a vydal se do lesa rozřezat polámané stromy. Holčička jako vždycky seděla poblíž a hlídala Raye jako věrná stráž. Ani Pronikavý jekot motorové pily, který musel znít jejím uším příšerně, ji nepřinutil, aby pána opustila.

Našel ji před několika lety, ztracenou, zuboženou a urousanou, ve své poštovní schránce a donesl ji domů. Dva měsíce pátral po majiteli, ale nakonec to vzdal. „Je moje,“ oznámil své manželce Dorothy. „Necháme si ji.“ Holčička mu projevovala neskutečnou věrnost, snad jako výraz vděčnosti.

Ray rozřezal jeden ze stromů na kusy, naložil dříví na traktor a odvezl náklad domů - Holčička byla pořád s ním. Vrátili se ještě pro druhý strom, která se zřítil na mladý stromek, a ohnul ho až k zemi. Když Ray rozřezával pilou strom na kusy, stromek se vymrštil, udeřil jej do hlavy a muž padl k zemi. Pila pořád běžela naplno, řízla ho na pěti místech do slabin a v kotníku se mu zakousla až na kost.

Holčička se naklonila nad Rayem ležícím v kaluži krve. Očichala ho, kňučela a určitě pochopila, jaké nebezpečí mu hrozí. Když se pila nakonec zabořila do země a zastavila, Holčička vystřelila zpátky domů pro pomoc. Dorothy ji oknem zahlédla, ale jen ji napadlo, že už se s Rayem asi vracejí domů, protože fena nikdy svého pána neopouštěla.

Jenže Ray nepřicházel. Holčička stála venku a zuřivě štěkala. Dorothy nijak nereagovala, proto začala fena zoufale skákat na dveře do domu, až je Rayova manželka otevřela. Holčička štěkala ještě naléhavěji a neustále běhala do rohu zahrady, odkud vedla cesta do lesa, zpátky k domu a zase k lesu.

„Co mi chceš říct?“ ptala se Dorothy.
Fenka „odpovídala“ po svém, jinak to nešlo: Štěkala a neustále vybíhala směrem k lesu.

Dorothy šla za ní do lesa a spatřila ležícího Raye, pilu vedle něj. Pomyslela si, že manžel asi pilu vypnul a na chvíli si zdřímnul. Holčičce neporozuměla - asi si jen chtěla hrát, nechtěla, aby šla Dorothy s ní do lesa.

„Vstávat, oběd je na stole,“ vykřikla žena. „No tak. Pojď domů.“
Ray se nehýbal.

Dorothy přišla blíž a konečně si všimla té spousty krve všude kolem Rayova těla. Strachem oněměla. Rozběhla se domů a zvolala sanitku.

Holčička pořád seděla u Raye, a dokonce bránila i lékařům ze sanitky, kteří přijeli s Dorothy. Ta musela vzít fenu za obojek a pevně ji podržet, aby se lékaři vůbec mohli k postiženému přiblížit. Když se Ray v nemocnici zotavoval, Holčička doma odmítala potravu a truchlila. Zůstávala věrná i v době jeho nepřítomnosti.

Dcera Roz Brownové z Cambridge v Anglii přinesla cukrátka pro Holly, fenu west highland teriéra - ta byla štěstím bez sebe. Lákavá soustíčka měla podobu gumových miminek, což je anglická verze klasických gumových medvídků, jenže mají tvar dětiček a jsou obalena v cukru.
Holly kníkala a stavěla se na zadní hned, jakmile pamlsky ucítila. Dostala dvě gumová miminka, spolkla je, olízla se a vrtěla ocasem - dvě jí byla málo. Jenže paní Brownová rozhodla, že dvě naprosto stačí. Dcera položila sáček na stůl v obývacím pokoji.

Zanedlouho po dceřině odchodu se paní Brownové udělalo špatně a cítila se naprosto vyčerpaná - už třicet osm let byla diabetičkou. Hladina cukru jí v krvi klesla natolik, že v bezvědomí klesla na podlahu. Holly patrně pochopila, že paní potřebuje pomoc: běžela pro gumová miminka a čenichem strkala do sáčku na stole tak dlouho, až spadl na koberec. Ještě před chvílí by fena klidně zbaštila celý obsah, ale tentokrát se nedotkla ani jediného cukrátka. Namísto toho vytáhla ze sáčku dva kousky, přenesla je přes celou místnost a položila těsně k ústům paní Brownové. Pak do ženy rýpala čenichem, aby ji probrala.

Po chvilce paní Brownová s námahou otevřela oči - Holly seděla trpělivě u ní se dvěma gumovými miminky. Paní zbyla ta troška síly, aby cukrátka dala do úst: tak získala potřebnou energii, aby se dovlekla pro další kousky. Když je snědla, podařilo se jí dostat do kuchyně a pozřít něco pořádného, co by zvýšilo hladinu cukru v krvi na správnou úroveň.

„Ne, žádného psa mít nebudeme,“ řekl Kermit Essex své manželce Cheryl.
Jenže ona neposlouchala. Bydleli v Garden City ve státě Severní Karolína, a jakmile se v městských novinách objevil inzerát na štěňata celého vrhu malých kříženců, Cheryl trvala na svém, aby ji manžel alespoň doprovodil a podíval se na ně.
Po místnosti se batolilo pět malých tlustých štěňátek. Cheryl byla radostí bez sebe, dřepla si a hrála si s nimi.
„Psa si pořizovat nebudeme,“ připomínal jí Kermit.

Jedno ze štěňátek, stříbrná směska středního knírače a west highland teriéra, se plaše připojila ke svým sourozencům. Kermit ji vzal do ruky a fenečka mu olízla obličej.

„Vezmeme si tuhle,“ prohlásil náhle. „Jedeme, pojď.“
Kermit a Cheryl dali fence jméno Rosie O´Grady - tak se jmenoval jeden bar v New Yorku. Rosie vyrostla a stala se z ní dvanáctikilová krasavice - velice elegantní na to, že byla kříženec. Její oddanost a láska patřila výhradně Kermitovi, přesně tomu člověku, který nechtěl psa ani za nic. V noci spala Rosie schoulená u pánovi paže na jeho straně postele, a Cheryl se tísnila na zbytku, který jí ti dva nechali.
Ke změně docházelo jen tehdy, když Kermit odjížděl na služební cestu. Před svým odjezdem vždycky přikázal Rosie: „Starej se o mámu.“

A Rosie se skutečně starala.
Když byl však Kermit na cestách, fena nechodila spát do postele, ať ji Cheryl přemlouvala sebevíc. Rosie spala sama na gauči v hale a stýskalo se jí po pánovi.
Při jedné z Kermitových služebních cest se Rosiin stesk z neznámých důvodů náhle změnil v zuřivost. Fena vrčela, štěkala, dokonce málem kousla i Cheryl, kterou její agresivita úplně vyvedla z míry.
Asi za hodinu zazvonil telefon, který Rosieno podivné chování vysvětli. „Váš manžel zahynul při leteckém neštěstí.“
Cheryl si byla jistá, že Rosie už o tom prostě „věděla“.
Žalem zkroušená žena si lehla do postele a plakala. Rosie, která nikdy nespala v posteli s Cheryl, když byl Kermit na služební cestě, jakoby najednou pochopila, že paní potřebuje utěšit. Fena opustila svůj háčkovaný polštářek na gauči v hale, proběhla celým domem a schoulila se k Cheryl v posteli. Od Kermitovi smrti spávala Rosie už vždycky s ní - byla její ochránkyní a utěšitelkou.
Víc, než by kdy Kermit mohl předvídat, se Rosie „o mámu starala“.

Chesapeake Bay retriever jménem Oskar byl mimořádně společenský pes. Už jako sedmitýdenní se plavil na člunu, nechal se vyvézt lanovkou na sjezdovku a během večerních posezení spával u nohou Chrise Eschenberga. Radostně skákal i na Eschenbergovy přátele a považoval je za své kamarády. Jakoby věřil, že všichni lidé jsou dobří.
Eschenberga Oskar považoval za úplně nejlepšího. Ve chvíli, kdy Eschenberg zahýbal do garáže v New Orleans, Oskar radostně kňučel a štěkal, aby mu dal najevo, že si má pospíšit domů. Jakmile Eschenberg prošel domovními dveřmi, Oskar na něj radostně skákal a vesele štěkal. Tato situace se opakovala každý den. Proto Eschenberg ihned zpozorněl, když se jednou v noci vracel a dům byl tichý. Vystoupil z vozu a kráčel úzkou uličkou k domovním dveřím. Místo Oskarova radostného kňučení a štěkání zaslechl něčí tiché pohyby a hovor někde u domu. Znepokojeného Eschenberga napadlo, že to nejspíš bude nějaký bezdomovec, který se tu uložil na noc: ovšem noc byla temná a on nic neviděl. Rozběhl se ke dveřím.
Náhle mu cestu zastoupil muž a on nic neviděl. Rozběhl se ke dveřím.
Náhle mu cestu zastoupil muž a namířil na něj pistoli.
„Padej dovnitř,“ nařídil mu.
Muž vypadal nezdravě a byl nervózní. Eschenberg, který pracoval jako lékař, usoudil, že je zfetovaný. Rovněž ho napadlo, že za posledních několik měsíců tohle bude potřetí, co ho okradou. Tentokrát to ale bude horší než předtím - místo toho, aby mu jen sebrali peněženku a utekli, tenhle chlap má v úmyslu dostat se do domu.
A Oskar už určitě čeká u dveří, aby se s ním jako pokaždé bouřlivě přivítal. Jakmile Eschenberg otočí klíčem v zámku, pes nadšeně zavyje a až uvidí lupiče, bude ho považovat za někoho z přátel svého pána. Lupič se pochopitelně vyleká a možná Oskara i zastřelí. To, že otevře dveře, může být pro Oskara osudné. Eschenberg neměl na vybranou: chlápek na něj mířil pistolí a opakoval, aby šel dovnitř. Lékař rozčileně odemkl a částečně pootevřel dveře. Oskar se neozýval a ani nebyl v dohledu. Pootevřel tedy dveře ještě o kus. Po psovi ani památky. Sužován obavami, překročil práh. Zloděj ho následoval. Zcela nečekaně se Oskar vrhl na vetřelce, zahryzl se mu do paže a mocně škubl. Muž s výkřikem vytrhl paži ze sevření, udeřil Eschenberga do spánku, pak přeskočil plot a zmizel. Eschenberg rozsvítil světlo nad vchodem. Oskar stál v kaluži krve. Tlamu, hruď, nohy i tlapy měl celé zamazané.
„On tě postřelil!“ Eschenberg se vzrušeně sehnul, aby se podíval blíž, ale nenašel žádné zranění.
Nebyla to Oskarova krev, patřila vetřelci. Pes očividně dokázal rozpoznat přítele od nepřítele.

Na zadním dvorku za domem Ricka Charlese, nedaleko Houstonu, žila na dvorku ohrazeném pletivem sto padesátikilová svině, kterou její pán odchoval z malého prasátka. Celá rodina ji měla ráda. Přes den se ryla v blátě a hrála si s Charlesovými dětmi: v noci přespávala ve velké kupě listí.
Jednou ráno se nedaleko pohybovali čtyři zloději, kteří vykrádali domy. Zabouchali na dveře, a když nikdo neotvíral, vykopli je a dali se do rabování. Do devíti hodin stačili do ukradené malé dodávky nacpat nábytek, šperky, sbírku mincí, video a stereo.
Ujížděli ulicí tak rychle, že je policista zaznamenal na radaru a rozjel se za nimi, aby jim dal pokutu. Lupiči se domnívali, že je honí kvůli krádeži a zcizenému vozidlu, ne kvůli rychlé jízdě. Ve snaze uniknout jeli ještě rychleji - a bokem škrtli o další vůz.
Zakvíleli brzdy a ozvalo se skřípění plechu o svodidla. Ani to zloděje nezastavilo. Vyskočili z vozu a rozutekli se. Policista, který je stíhal, požádal vysílačkou o pomoc. Brzy se dostavilo dvacet policistů a začali prohledávat okolí. Jeden z lupičů se ukryl poblíž domu, kde Charlesova svině ryla v bahně. Když se policisté přiblížili, rozběhl se k dvorku a přelezl drátěný plot. Napadlo ho, že nejlepší bude schovat se v hromadě listí. Kdyby došlo k nejhoršímu, měl v úmyslu vniknout do domu, vzít rukojmí a ujet v jejich autě.
Jeho plány mu zkřížila Charlesova svině. Vedena snahou ochránit své pány se vrhla na vetřelce a zakousla se mu do nohy. Rána se zalila krví. Když vykřikl a pokusil se uniknout, srazila ho na zem, přitiskla ho a pohledem si ho nepřátelsky měřila. Než dorazila policie, funěla mu do tváře, slintala a nedovolila mu utéci.

Německý ovčák Bruno běžel za jedenáctiletým Donniem Skiffingtonem, který jezdil na kole okolo chaty v Princetownu v Newfoundlandu, která patřila jeho rodičům. Chlapec se náhle rozhodl pro jinou cestu, rozjel se z kopce a nešťastnou náhodou narazil na skálu. Kolo se odrazilo a on vyletěl ze sedla. Přepadl přes řídítka a spadl do jámy pod kopcem. Ležel tam zapleten do poškozeného kola a z čela se mu řinula krev.
Bruno k němu doběhl, postavil se nad něj a olizoval mu krev z tváře, dokud se Donnie nevzpamatoval. Byl ale tak dezorientovaný a tolik ho to bolelo, že začal volat rodiče o pomoc. Bruno se rozhodl, že je přivede. Utíkal za maminkou Cindy, popadl ji za ruku a táhl ji směrem pod kopec, kde ležel její syn. Paní si ale myslela, že si ovčák jen hraje, nebo že ji chce otravovat. Přestala si ho všímat a dál se věnovala domácím pracím.
Bruno se nevzdával. Vrátil se k Donniemu, který byl zle pošramocený a stále krvácel. Když se chlapec rozplakal, Brune se rychle rozhodl. Jestliže nedokázal přivést pomoc, pak odvleče Donnieho, aby mu pomohli doma. Popadl chlapce za límec a táhl ho z jámy na kopec. Právě v tu chvíli vzhlédl tatínek Eric od dříví, které štípal. Uviděl, jak pes cosi s vypětím sil vleče.
Rodiče odvezli Donnieho do nemocnice, kde mu lékař dvaceti stehy sešil tržné rány. Když se Donnie vrátil domů, ovčák mu ulehl k nohám a starostlivě ho pozoroval.

Fena německého ovčáka Tara z Duncanu v Britské Kolumbii pobíhala po lese. Po nedaleké cestě poblíž železniční tratě jela motorka. Na přejezdu řidič zavadil o staženou závoru, a ztratil kontrolu nad řízením. Proletěl vzduchem a těžce dopadl na zem. Téměř v bezvědomí zasténal o pomoc. Při nehodě si poranil ramena a lokty.
Tara zavětřila, poodběhla od trati a soustředěně naslouchala. Zaslechla nářek a usoudila, že někdo potřebuje pomoc. Vyrazila k domovu a zaběhla za svým pánem Helmutem Langerem, který pracoval v kůlně za domem. Štěkala tak naléhavě, že si jí nemohl nevšimnout.
Pan Langer nakonec vstal od stolu a podíval se z okna. Tara se na něj upřeně zadívala a pak vyrazila směrem k železniční trati. Uběhla ovšem jen malý kousek, zastavila se a ohlédla. Pan Langer si domyslel, že fena patrně chce, aby ji následoval. Z jejího chování vyčetl, že mu potřebuje něco sdělit.
Vyběhl a utíkal za Tarou. Potom zaslechl tlumené volání o pomoc. Na trati ležel mladík, který se po nehodě nemohl vůbec hýbat. Pro Taru byl zcela cizí, ale zůstala u něj, dokud ho neodvezli do nemocnice. O dvacet minut později přejel po trati vlak.



(c) 2005 Through the rain
Administrace