Četba

Moc ráda čtu a budu sem postupně přidávat úryvky z knih, které mě zaujaly. Doufám, že se vám budou líbit.

Konrad Lorenz


Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami.


Tedy ta druhá husa v levém křídle trojúhelníku je houser Martin. Svého času se zasnoubil s mou pokojovou husou Martinou, a proto byl po ní pokřtěn předtím byl pouhým číslem, protože jména dostaly jen ty husy, které jsem sám vychoval). U hus divokých doprovází mladý snoubenec nevěstu doslova a do písmene na každém kroku. Protože se však Martina pohybovala naprosto volně a beze strachu po celém našem domě a vůbec nebrala ohled na to, do jakých rozpaků tím přivádí ženicha, který vyrostl na svobodě, musel si houser dodat odvahy a chodit za ní do prostorů, jež neznal. Víme-li, jaké zábrany překonává husa divoká, pták volných ploch, má-li se odvážit jen do křoví a pod stromy, připadá nám Martin jako malý hrdina, který s krkem vysoko zdviženým následuje svou vyvolenou domovními dveřmi do haly a potom ještě nahoru po schodech až do ložnice. Ještě ho vidím, jak vzpřímeně a strnule stojí uprostřed pokoje, peří má přitisknuté, až příliš hladké, zobák otevřený, celý se chvěje vnitřním napětím a přece hlasitě syčí, jak vyzývá velkého neznámého k boji. Náhle se za ním hlasitě zabouchnou dveře. Ani od husího hrdiny se nedalo očekávat, že mu i teď odvaha vydrží. Vzlétl, a to přímo do skleněného lustru, který přišel o mnoho přívěsků. Rytíř Martin však přitom přišel o jednu letku.

To všechno tedy vím o chybějící letce husy, která letí jako druhá v levém šiku, ale vím ještě víc - a to je potěšitelnější. Například vím, že když teď přijdu z procházky domů, budou husy stát na schodech před verandou, budou mě zdravit a krky budou mít natažené, což u hus znamená totéž jako u psa vrtění ocasem.

A jak se ještě dívám za husami, které letí nízko nad vodou a ztrácejí se v nejbližším ohybu řeky, zmocní se mě náhle onen úžas nad tím, co je důvěrně známé, úžas, z něhož se rodí filozofie. Hluboce žasnu, jak to bylo možné, že jsem se tak důvěrně spřátelil s volně žijícím ptákem, a pociťuji tuto skutečnost jako něco neobyčejně obšťastňujícího, asi jako něco, čím je alespoň nepatrně odčiněno vyhnání z ráje.

Každý, kdo zná psy, dobře ví, s jakou až nepříjemnou jistotou věrný pes pozná, zda pán odchází z pokoje za nějakým účelem, který je pro psa nezajímavý, nebo zda kyne vytoužená procházka. Někteří psi ale dokážou v tomto ohledu ještě mnohem víc. Tak například moje ovčácká fena Tita, prababička psa, kterého mám dnes, věděla „telepaticky“ úplně přesně, který člověk mi jde na nervy a kdy. Nic ji nezadrželo, aby takové lidi jemně, ale důrazně nekousla do zadní části. Obzvlášť nebezpečné to bylo pro autoritativní starší pány, kteří v diskuzích se mnou zaujímali známou pozici „Ostatně vždyť jsi ještě úplný zelenáč“. Dala-li návštěva najevo něco takového, byla co nejdřív přinucena sáhnout si polekaně na místo, kde ji Tina potrestala. Vůbec jsem si nedokázal vysvětlit, jak to mohlo spolehlivě fungovat i tehdy, když ležela pod stolem a nemohla tedy vidět lidem do tváře, ani na jejich posuňky. Odkud tedy věděla, kdo s kým mluví a kdo se mnou nesouhlasí?

Moje první malá husa divoká byla na světě a já jsem čekal, až pod elektrickou dečkou, která musela nahradit teplo maminčina břicha, zesílí natolik, aby mohla držet hlavu zpříma a udělat pár kroků.

House drželo hlavu nakřivo a vzhlíželo ke mně velkým tmavým okem. Jedním okem, neboť i husa divoká - jako většina ptáků - chce-li vidět něco přesně, upřeně pozoruje jedním okem. Husí mládě se na mě dlouho dívalo. A když jsem se pohnul a cosi řekl, v tom okamžiku mě přestalo napjatě pozorovat a pozdravilo: S nataženým krkem a ohnutou šíjí vydalo velmi rychlé a mnohoslabičné zvuky hlasové komunikace, které u takových mláďat znějí jako jemné ševelení. Pozdravilo přesně, už navlas přesně jako dospělá husa divoká, jak to ještě v životě udělá tisíckrát, ale zároveň jako by to už tisíckrát přesně stejně udělalo. Ani nejlepší znalec této ceremonie by byl nepoznal, že ve svém husím životě pozdravilo poprvé. Ještě jsem nevěděl, jaké těžké závazky jsem na sebe vzal tím, že jsem se dal tím tmavým očkem prohlížet a že jsem bezděčným slovem tuto první ceremonii pozdravení vyvolal. Chtěl jsem totiž vyklubaná housata, která vyseděla krůta, svěřit již zmíněné huse domácí: ta mohla sice vysedět jen deset vajec, ale docela dobře mohla vodit dvacet housat. Sotva jsem „skončil“ se svým housetem, proklubala se pod husou tři další. Odnesl jsem své dítě do zahrady, kde tlustá bílá husa seděla v psí boudě, ze které bezohledně vyhnala právoplatného držitele Wolfa Prvního. Strčil jsem house hluboko pod měkké teplé husí břicho a byl jsem přesvědčen, že jsem svůj úkol splnil. Ale ještě jsem se měl hodně učit.
Několik minut jsem seděl před husím hnízdem a šťastně meditoval, když se zpod husího břicha ozvalo tiché šeptání: Vívívíví? Stará husa odpověděla věcně a konejšivě týmž dorozumívacím zvukem, ovšem ve své tónině: Gangangangang. Avšak moje house místo aby se teď uklidnilo, jak by to udělalo každé rozumné husí mládě, vylezlo rychle zpod hřejivého peří, podívalo se jedním okem vzhůru do pěstounčiny tváře, a s hlasitým nářkem utíkalo pryč: Pfíp... pfíp... pfíp. Tak asi píská malá husa divoká, chce-li vyjádřit, že je opuštěná a v určité formě je toto pískání vyjadřující opuštěnost vlastní všem mláďatům utíkajícím z hnízda.
Ubohé dítě stálo s vysoko zdviženou hlavou na půl cestě mezi husou a mnou a nepřestávalo hlasitě pískat. Jen nepatrně jsem se pohnul a už pláč okamžitě ztichl a house, natahujíc krk dopředu, se vydalo ke mně a horlivě zdravilo: Vívívíví... To bylo jistě dojemné, ale neměl jsem v úmyslu hrát husí mámu. A tak jsem mrně popadl, strčil je zase hluboko pod břicho staré husy a utíkal odtud. Neuběhl jsem ani deset kroků, a už jsem za sebou slyšel: Pfíp, pfíp, pfíp... a ubohé housátko zoufale běželo za mnou. Stát ještě neumělo, jen sedět na patách, i při pomalá chůzi bylo ještě hodně nejisté a kymácelo se. Ale když bylo nejhůř, dokázalo to: utíkalo rychle jako střela. S tímto pozoruhodným a přece účelným pořadím, v němž jsou ovládány různé způsoby pohybu, se setkáváme v ještě výraznější míře u některých kurovitých ptáků: malé koroptve a bažanti umějí mnohem dříve běhat než pomalu chodit nebo stát.

Kámen by se ustrnul, jak to ubohé plačící housátko s přeskakujícím hláskem za mnou utíkalo, klopýtlo a překulilo se, přitom ale běželo tak rychle a tak rozhodně, že tomu nebylo možno nerozumět: já jsem pro ně matka, a nikoli husa domácí! S povzdechem jsem přijal tento svůj křížek a odnesl si ho zpátky do domu. Přestože tehdy vážil jen sto gramů, věděl jsem velmi dobře, jak bude těžký a kolik práce a času to bude stát, abych ho nesl důstojně.

A tak jsem se tvářil, jako bych house adoptoval já, nikoli ono mě. Při slavnostním křtu dostala jméno Martina.

Zbytek dne jsem strávil tak, jak je to u husí matky obvyklé.


(c) 2005 Through the rain
Administrace